Ferdinand Peroutka a můj dědeček za první světové války aneb Trochu jiný pohled

Co měli můj dědeček a Ferdinand Peroutka společného? Rok narození 1895. Takže  na počátku Velké války bylo jim oběma 19 let. Co dál? Dál už nic. Zatímco můj dědeček musel opustit započaté studium práv a narukoval jako jednoroční dobrovolník, byl zraněn, zajat, vstoupil do legií a absolvoval slavnou sibiřskou anabázi, zatímco jen o dva roky starší bratr mé babičky zanechal započatého studia techniky a nastoupil k plzeňskému 35. regimentu, aby rok poté na frontě zahynul, čacký jinoch Peroutka se zašil, údajně někde v Itálii či v Německu a posléze si obstaral potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti (nebo naopak, internetové zdroje se v tomto liší), a vydržel takto až do konce války, kdy se dostavil do Prahy právě včas, aby stihl 28. říjen. Jak člověk, který byl nejspíš zdráv, za mobilizace a války dokázal získat to, čemu se později za bolševika říkalo „modrá knížka“, nevím, ani ho za to nesoudím, měl prostě strach a dokázal se o sebe postarat, ale vzhledem k jeho pozdější glorifikaci mi to poněkud nevoní.

Pro devatenáctiletého Ferdinanda Peroutku mělo být v roce 1914 Rakousko-Uhersko vlastí, stejně jako pro mého dědečka a statisíce jiných mladých mužů či skoro ještě kluků z českých zemí, kteří šli na frontu.

V roce 2015 je samozřejmě už těžké vžít se do toho, co si odvedenci v roce 1914 či 1915 mysleli, ale nevěřím, že by Rakousko-Uhersko považovali za cizáckou říši, za niž nemá cenu bojovat.  Vždyť se zde narodili a když šli do války, nechávali v zázemí své rodiny. Přinejmenším na počátku bych sázel na určité ne-li vlastenectví, tedy alespoň pocit sounáležitosti a potřebu chránit své blízké. On ten žalář národů kolem roku 1900 a poté byl asi docela snesitelný, podívejme se třeba na rozvoj českého průmyslu či stavebnictví v těch letech nebo emancipaci české politiky a kulturní počiny a umělecká díla té doby. Že vleklý marasmus války a utrpení vojáků i civilistů vedlo později k vystřízlivění a odporu k válčení, je jisté, ale bylo to na základě osobního prožitku.

Z českých zemí bylo odvedeno celkem 1,4 milionu vojáků,  z nichž každý osmý se nevrátil. Téměř v každé vesnici a městě je dodnes pomníček se jmény vojáků padlých v 1. světové válce. Bude mezi nimi nejspíš i někdo ze spolužáků Ferdinanda Peroutky.

V této souvislosti mi připadá poněkud nepatřičné, aby právě Ferdinand Peroutka, který 1. světovou válku prožil  někde v úkrytu, byl řazen div ne k zakladatelům a budovatelům samostatného Československa, vždyť se na dění, které kromě jiných velkých změn vedlo i ke vzniku našeho státu, nikterak nepodílel.

Peroutka byl jistě velmi obratný a schopný novinář, spíše samouk než vzdělanec (jeho formální vzdělání bylo dosti chatrné), nadaný schopností jasné a úderné dikce, která však někdy svádí k povrchnosti. Stýkal se se správnými lidmi, byl určitě dobrý organizátor a manažer coby vydavatel a redaktor, získal velký vliv v politických a intelektuálských kruzích.

Jeho racionální  vymezování se vůči komunismu a později i vůči nacismu oceňuji, jeho obecně politické a národohospodářské postoje jsou ale spíše socialistické, určitě ne náhodou byl jednou ze studnic inspirace pro Václava Havla. Ostatně v momentálně propíraném čísle Přítomnosti z 26. dubna 1939 s  Peroutkovým úvodníkem  Dynamický život je mimo jiné otištěn také soubor citátů z Karla Havlíčka Borovského pod titulkem Nepolitická politika:-)

Stěžejní Peroutkovo dílo Budování státu, vzniklé ve 30. letech s potřebným časovým odstupem od popisovaných událostí,  je nepochybně monumentální kompilát s velkou historickou a faktografickou hodnotou, který ale nepřekračuje stín svého autora a je – navzdory obecnému tvrzení o opaku - značně jednostranný, už kvůli výběru autentických zdrojů, které měl autor k dispozici. A nejde samozřejmě zdaleka o jediné obsáhlé syntetické dílo na dané téma.

K horkému tématu posledních týdnů Hrad vs. Ferdinand Peroutka lze podotknout jen to, že v realitě konce 2. republiky a počátku okupace nelze příliš vyčítat Peroutkovi, který nebyl přívržencem ozbrojeného odporu a upínal se k záchraně českého národa uzavřením kompromisu, co v roce 1938 a 1939 psal on sám nebo přispěvatelé Přítomnosti. Bylo to nejspíše upřímně myšlené, ale jako apel na veřejnost pravděpodobně již bez odezvy.

Na druhé straně, nevidím valný rozdíl mezi jeho tehdejšími názory a názory pozdějšího „arcizrádce“  českého národa Emanuela Moravce, jenž ostatně v předválečných letech jako významný vojenský teoretik a publicista do Peroutkovy Přítomnosti přispíval. Šlo – u Peroutky jako u Moravce - o spojení deziluze z Mnichova s novými iluzemi o možnosti relativně svébytné existence českého státu či alespoň národa ve stínu Říše. Že nakonec Moravec skončil jako zrádce národa a Peroutka, odolav svodům, v koncentráku, slouží opět Peroutkovi ke cti, ale v roce 1938 a 1939 byli tito dva víceméně na jedné lodi a ani jeden z nich nemohl tušit, co bude dál.

Jestliže Emanuel Moravec 5. října 1938 v reakci na Mnichov prohlašuje „hledejme lepší poměr ke všem sousedům a nechme toho ideologického mesiášství“,

píše Peroutka analogicky, i když s akcentem na českou svébytnost, v prosinci 1938 v článku Nový poměr k Německu:

- Také Německo nechť vezme na vědomost, že se pokládáme za odzbrojené proti němu. Nebude žádného českého spiknutí.

- Zachováme slib loajality k Německu právě tak, jako jsme chtěli zachovat své spojenecké smlouvy. Po stránce věrnosti danému slovu nejsou s námi špatné zkušenosti.

- V loajálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal. Němci, kteří zejména nyní pěstují národní filosofii, jistě uznají, že hodláme při tom zachovat svou svébytnost

26. 4. 1939 píše Ferdinand Peroutka o Adolfu Hitlerovi v nedokončeném úvodníku  Dynamický život:

- Ze státu, o jehož mínění se versaillští vítězové po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států

- Jakási nová, ještě nepřehlednutelná stavba je tu v počátcích

Analogicky, i když podstatně vřeleji se vyjadřuje Emanuel Moravec:

 - Věřte mu a jděte za ním, jak šel za ním jeho národ a jak dnes za ním pochoduje celá Evropa, poněvadž on je budoucnost.“

V Přítomnosti z 26. 4. 1939 je také pozoruhodný dopis došlý redakci od doc. Vaněčka, který doporučuje aby Češi budovali svůj český socialismus, který

„vybral by si z německého národního socialismu to, co je v něm positivního a uskutečňoval by to v českém prostředí českou metodou“

Analogicky přizvukovatelé Emanuela Moravce:

 - „Čechem je ten, kdo opravdu velkoryse spolu­pracuje s národně socialistickým Německem" a tím tvůrčím způsobem přispívá k vybudování nacistické nové Evropy“

Iluze, iluze. Hitler jako Vůdce - Budovatel a my, pod jeho nacionálně-socialistickým vedením, budujme ten náš, český socialismus, samozřejmě podle správné linie.

Je tu cítit vliv určité blízkosti některých nacionálně socialistických myšlenek se socialismem českým, jehož byl právě Ferdinand Peroutka a vlastně i Emanuel Moravec příznivcem. Ostatně ne náhodou po dlouhá desetiletí komunisté, byť z jiných ideových pozic, tvrdošíjně místo nacismus (=nacionální socialismus) používali termín fašismus, v případě hitlerovského Německa nepatřičně, aby zamaskovali spřízněnost komunismu jako extrémní formy socialismu s německým socialismem nacionálním.

Uvedené iluzorní proklamace jsou také ilustrací pochopitelné setrvačnosti myšlení a objektivní nemožnosti představit si skutečné fatální důsledky dějinných zvratů ve chvíli, kdy se zdánlivě ještě nic moc neděje. Po Mnichovu a ještě i na začátku okupace se mohlo zdát, že nebude tak zle, že to nějak s těmi Němci skoulíme, že nějaká ta autonomie bude a bude relativně dobře. Tato iluze se (nejen) v našich dějinách pravidelně opakuje, po únoru 1948 také minimálně půl roku trvalo, než lidem obecně došlo, že je zle a demokratické formy odporu už nic nezmohou (vzpomeňme posledních masových projevů odporu proti komunistické diktatuře - při pohřbu Jana Masaryka, při posledním Všesokolském sletu a posléze pohřbu Edvarda Beneše, pak už se lidé začali bát a komunisté přistoupili k otevřenému teroru), stejné postupné procitání na straně jedné a přitahování šroubů ze strany druhé proběhlo i po roce 1968. Podstatné poučení je to, že zlo se nikdy dobrovolně nezastaví a nelze s ním sjednat trvalý kompromis.

Abych se vrátil k úvodu a k dědečkovi – Peroutka si tím, že se vyhnul vojenské službě za 1. světové války, dost možná zachránil na prahu dospělosti život. Zároveň ale neměl, o co by se vnitřně opřel při svém psaní o východiscích nového státu a počátcích jeho budování, protože jednoduše „u toho“ nebyl:-), takže místo hybatelem je jenom zdatným kronikářem.

Nutno tedy tohoto významného muže posuzovat v kontextu doby a jeho možností, nepřeceňovat jeho význam  a konfrontovat jeho názory s jinými zdroji a dokumenty, vycházejícími z vlastních zážitků a poznatků dobových aktérů, včetně těch lidí z našich rodin, kteří se války a převratu přímo zúčastnili. 

P.S.

K této glose mě samozřejmě přivedla momentální vzrušená debata o Ferdinandu Peroutkovi, která se zdánlivě točí kolem toho, zda citát použitý panem prezidentem pro ilustraci jinak vcelku trefného konstatování o manipulovatelnosti některých odrůd intelektuálů je či není autentický.    

JSEM SI ALE JISTÝ, ŽE O TO V CELÉM SPORU NEJDE!

Nejde tady o to, co kdy Peroutka skutečně napsal a hlavně jak to vlastně myslel, což by byla legitimní debata, ale jde hlavně o to, že se prezident otřel o osobnost v něčích očích nedotknutelnou a nekritizovatelnou. Sám Peroutka by z toho asi radost neměl, přes mé výhrady k němu byl určitě nadán kritickým myšlením a polemiky mu nebyly cizí. Měl by být spíše inspirací svých pokračovatelů (jsou dnes nějací?) než strnulým pomníkem.

Je zajímavé, že potřebu nedotknutelných archetypů, hájených s fanatickou oddaností a příslušnou nenávistí ke kritikům, bez ohledu na fakta, mají výlučně pouzehumanitně polovzdělaní pseudointelektuálové, vrstva, jíž se za komunistů říkalo Kulturní a umělecká fronta, dnes Pražská kavárna či Pravdoláskaři.

Není mi známo, že by existovala třeba iniciativa fyziků „Na Einsteina nám nesahejte“ nebo že by si matematikové vyřizovali prostřednictvím médií účty s odpůrci Poincarého věty poukazem na matematikovy mravní  kvality.

Vysvětlení vidím v tom, že nemajíce intelektové schopnosti k exaktnímu uchopení reality a především chápání kauzality!, postrádají humanitní pseudointelektuálové vnitřní pevný bod a uchylují se v podstatě k náboženskému  lpění na svých svatých a dogmatech,  neboť bez vnější opory jsou jako pápěří ve větru.

Je neštěstím světa, že takto založení lidé dnes převládají v médiích, politice i za katedrami. A když nic jiného, je dobré si to alespoň občas uvědomit a těmto lidem pokud možno nenaslouchat.