Lyže značky "Volki" a jiné historky aneb Zimní radovánky v reálném socialismu

S nástupem zimy jsem si uvědomil, že jsem dosud lyžař. A ne ledajaký - od puberty jsem zarytý "Felklař". Vraždil bych, když nějaký světák vykládá, že jezdí na "Volkách". Nádavkem bych ještě, po vzoru Harrise ze Tří mužů ve člunu,

vyvraždil celou jeho rodinu, zapálil dům a na spáleništi zapěl komickou píseň.

Za mou náklonností k Völklu je, jak už to v životě bývá, náhoda.

Když jsem na prahu puberty odložil černé dětské Elanky, skvělé metalky, které rodiče sehnali nevím kde, přežil jsem další sezónu na běžných výrobcích dostupných v prodejnách Sport. Nejprve to byly modré Novemky, kterým se v půlce sezóny rozlepila špička, pak žluté Artisky, díky výraznému černému pásu z šestiúhelníků připomínající reklamu na med, které se na rozdíl od Novemek rozlepily všude. Abych pouze nekritizoval - jezdit se na nich dalo celkem dobře, ale jen chvíli.

Nastal čas osudového rozhodnutí a následného činu.

Podnícen kamarádem, lyžařským spolubojovníkem, vyrazil jsem s ním do Prahy, již tehdy centra známého světa. Naše cesta vedla do Pragoimpa, kde měli mít kamarádovy vysněné Heady. V Pragoimpu, podzemní výkladní skříni socialismu na Václaváku, měli několik druhů zahraničních lyží, mezi nimi Heady za 3200,- Kčs. Kamarád si vybral svou délku a koupil. Já ne. V mé délce vyskytovaly se dva páry, jeden do vrtule a jeden s vadnou hranou. Co v Rakousku nechtěli, do ČSSR vyvezli. Odolav jednak vlastnímu strachu, že pojedu z Prahy s prázdnou, jednak přísnému pohledu prodavačky z čeledě tuzexovitých, která nechápala, že někdo do Pragoimpa vstoupí a nic nekoupí, prchl jsem a jal se zkoumat okolí Václaváku.

Šťastným řízením osudu zamířily mé kroky do Domu sportu na Národní. Lyží více než v Pragoimpu a znalý prodavač, který jako by se vynořil z úslužné 1. republiky. Když jsme zkonzultovali délku, hmátl neomylně do řady lyží za sebou a na pultu se objevily ONY - VÖLKL SUPER RENNTIGER,  krásně sametově černé, s výrazným kanárkově žlutým vzorem, tak odlišným od jedovatě zelených odstínů tehdy celkem hojných Tigrů a Renntigrů. Byla to láska na první pohled. Krásný design, hrany jako když střelí, povrch bez poskvrnky. Stály o 600 Kčs více než Heady, ale bylo rozhodnuto.

Co radosti jsem s nimi užil a samozřejmě i parády nadělal. Jezdil jsem je řadu sezón a pak odpočívaly na čestném místě v garáži. Nakonec jsem je věnoval kamarádovi do sportovní síně tradic.

Podobnou anabázi jsem zažil s přezkáči. Když dosloužily první kožené přezkové botasky, definitivně vyzravše do měkka po vzoru dnešního snouborďáckého obutí, nastala u mne doba laminátová.

Nutno přiznat, že v botách byl obecně větší výběr než v lyžích, asi proto, že boty spadaly pod jiný státní podnik než lyže. K mání byly Alpiny, Dachsteiny, Raichle, a také červené "komíny", šestipřezkové Kastingery, za 3500,- Kčs. Ty měli dokonce v Plzni, ve Sportovní obuvi ve Zbrojnické. Naběhl jsem, zkoušel jsem, ale ouha: když jsem se já, v mimosportovním  civilu uživatel bot velikosti 42, nemohl vejít ani do desítek, pochopil jsem, že Kastingery mít nebudu.

A tu na mě z vitríny vykoukly Dynafity, ty krásné, černožluté, s "vorlíčkem" na zádi. Uchopil jsem devítky a vklouzl do nich jako nic. Pět přezek, pevné jako hrom, uvnitř pohodlí. A byly moje. Ještě jsem ušetřil, stály 2990,- Kčs.

Díky Dynafitům jsem se na gymnaziálním lyžařském kurzu stal hned po příjezdu autoritou - když jsem je při vybalování vyňal z batohu, vše ztichlo a pak jeden spolužák pronesl nábožně: "Ty vole, to je makáč."

Socialistické lyžování mělo kromě mnoha nevýhod, jako byly přecpané vlaky "sněhuláky", několikahodinové fronty na vlecích a nulová péče o svahy, také jednu nespornou výhodu: stovky kilometrů spolykaných boulí vybavily člověka neskutečnou stabilitou a předvídavostí. S trochou škodolibosti jsem po letech, jako člen partiček vyrážejících do Francie či Itálie, testoval, kdo lyžuje od mala a kdo začal až s pádem železné opony a s nástupem "kárvinku". Rychlokvašení kluci, domněle vyježdění na přítulném manšestru, padali jako švestky, když vlezli do boulí nebo se na okrajích manšestru potkali s 10 cm návěje.

Každopádně - na horách bylo, jest a bohdá vždycky bude dobře, ať na lyžích, na saních či na prkně. Tak sportu zdar a SKOLTE!