Zapomenutí, opomenutí a vyobcovaní - Zamyšlení nad 28. říjnem.

Historie zjednodušuje a idealizuje. To už je takový obyčej, v jistém smyslu pochopitelný. Ale když máme těch 100 let, stojí za to připomenout, že nebyl jen Masaryk, Beneš a Štefánik.

Legionář Jaroslav Anton – foto z rodinného archívu autora

Je tomu tak u významných dějinných událostí téměř vždy - vedle osobností, kterých jsou posléze plné učebnice a čítanky, stojí lidé, jejichž myšlenky, slova a skutky byly v rozhodujících chvílích stejně důležité. Přesto o nich téměř nic nevíme.

Výjimkou není ani náš 28. říjen 1918 a události, které tomuto historickému dni předcházely. Kromě vcelku logicky zapomenutých aktérů, kteří do dění zasáhli jednorázově, byla řada těch, jejichž působení bylo dlouhodobé a výrazné, kteří se však z historické paměti vytratili.  Dílem proto, že po vzniku republiky již veřejně nepůsobili, dílem proto, že ve vnitropolitických bojích, trvajících celá 20. léta, ztratili postupně svůj vliv i své místo v oficiálních dějinách.

Již prvorepubliková historiografie byla poněkud výběrová, přestože většina účastníků odboje a vyhlášení republiky, včetně těch opomíjených, stále žila. O komunistickém přístupu k dějinám pak netřeba mluvit, ovšem ani během uplynulých téměř 30 let svobodného bádání a publikování, přes mnoho podnětných specializovaných prací, se obecný zjednodušený pohled na věci příliš nezměnil.

Ano, populární formou se připomnělo pár jmen - Rašín, Kramář, leccos zajímavého se nyní objevuje v pořadech a článcích k jubileu, jakmile však výročí odezní, vody se nejspíš opět uzavřou.

Přináším proto skromný výčet osobností, které podle mne ke vzniku naší republiky významně přispěly. Osobností, které jsou buď zcela zapomenuty, případně je jim věnována stručná noticka, nebo jejichž přínos byl znevážen.

Jde o můj osobní výběr - na mysl mi při psaní přišla jména těch, s nimiž jsem se v posledních letech setkal v rámci svého poněkud nesystematického bádání. Bylo takových samozřejmě mnohem více. Jistě i každý čtenář ví o někom, kdo přispěl do mozaiky naší státnosti, aniž by byl obecně znám a oslavován.

Když 28. říjen, tedy nejprve jeho symboly, "Mužové 28. října", dnes téměř neznámí:

Antonín Švehla (1873-1933). Agrární politik, ve 20. letech třikrát předseda vlády. Již koncem 20. let z vysoké politiky ze zdravotních důvodů odešel, přesto se z mužů 28. října za 1. republiky prosadil nejvíce.

Jiří Stříbrný (1880-1955).  Významný činitel národních socialistů, mezi lety 1918-1926 několikrát ministrem. Původně Masarykův oblíbenec, po Benešově vstupu do strany prohrál boj o vliv ve straně, po polovině 20. let vyloučen. Do politiky již významně nezasáhl, ale díky podnikatelským schopnostem se stal nejznámějším "bulvárním" vydavatelem. Jeho přínos pro vznik a budování státu byl zlehčen a překryt nálepkou bulvárního křiklouna a fašisty, která mu zůstala dodnes. Po válce nespravedlivě odsouzen, zemřel ve valdické věznici. 

František Soukup (1871-1940). Sociální demokrat, po vzniku republiky krátce ministrem, 1929-1939 předseda Senátu. Na počátku 2. světové války vězněn, po propuštění zemřel.

Alois Rašín (1867-1923). Z mužů 28. října obecně nejznámější. Čelný představitel Maffie, odsouzen k smrti stejně jako Karel Kramář, omilostněn Karlem I. Výrazný, pracovitý a charismatický politik, první československý ministr financí, zavražděn fanatickým anarchokomunistou. Jeho smrt velmi oslabila národně demokratickou stranu a zřejmě fatálně ovlivnila následující politický vývoj 1. republiky.

Vavro Šrobár (1867-1950). Jediný Slovák mezi pěticí Mužů října. Po vzniku republiky ministr pro správu Slovenska, pak až do své smrti v různých méně významných funkcích, po 2. světové válce ještě ministrem financí v Košické vládě a dokonce v poúnorové vládě, spíše symbolicky, ministrem unifikací. 

O kom se dále nemluví?

Maffie - nejvýznamnější organizace domácího odboje. Připomenuta tento týden velmi pěkným "nástěnkovým" pořadem ČT, obecně však nedoceněná, její význam spíše zamlčován či snižován ve prospěch zahraničního odboje. Vedena Karlem Kramářem, Přemyslem Šámalem, Aloisem Rašínem a starostou ČOS Josefem Scheinerem. Pátým členem předsednictva byl Edvard Beneš, ale jen krátce, než odešel do exilu. Členy Maffie byli i Švehla či Stříbrný.

Karel Kramář (1860  - 1937). Významný mladočeský politik, poslanec Říšského sněmu, za války jako vrcholný představitel Maffie odsouzen k smrti, po nástupu Karla I. omilostněn. Některými považován za kandidáta na prezidentský úřad, stal se prvním ministerským předsedou, již v roce 1919 své funkce pozbyl, pak už v žádné vrcholné funkci nepůsobil. Rozhodný nepřítel bolševiků, konzervativec, oponent masarykovské koncepce Československa, historií opomíjen.

Přemysl Šámal (1867-1941). Známý pražský advokát, po Benešově odchodu do exilu hlavní organizátor činnosti Maffie, po vzniku republiky "pouze" pražským starostou, posléze vedoucím prezidentské kanceláře prezidenta Masaryka i Beneše. Za druhé světové války zatčen, vězněn, na následky věznění zemřel. Veřejnosti spíše neznámý, pokud je připomínán, pak pouze jako "kancléř".

Josef Scheiner (1861-1932). Nadšený a velmi schopný člen Sokola, jeden z architektů jednotné České obce sokolské a její druhý starosta. Zorganizoval improvizovanou brannou moc, která vydatně přispěla k úspěchu 28. října, založil první české vojenské velitelství a 8. 11. 1918 přijal první slavnostní přísahu čs. vojska. Jmenován generálním inspektorem branné moci, již po 6 měsících zbaven funkce, vrátil se k práci v Sokolu. Odsunut na vedlejší kolej a zapomenut.

O kom ještě se nemluví?

Josef Dürich (1847-1927). Důležitý a zcela zapomenutý muž, poslanec Říšského sněmu, spolu s Masarykem jediný významný politik, který se v pokročilém věku odvážil do nejistoty exilu. První místopředseda ČNR (s předsedou Masarykem, Beneš tehdy pouze sekretář) a především skutečný otec našich legií v Rusku - bez Dürichových kontaktů, vlivu a schopnosti vyjednat statut legií by naše jednotky nejspíš nevznikly. Ještě v průběhu 1. světové války odstraněn z vedení zahraničního odboje, po vzniku republiky zcela opomenut.

Karel Horký (1879-1965). Dürichův zeť, skvělý novinář, zdatný a vizionářský vydavatel, horlivý propagátor československé věci. Po Dürichově odstranění stál za svým tchánem a stal se také nepohodlným. Za 1. republiky se znovu prosadil jako významný vydavatel - jeho Fronta byla pravicovým antipodem levicové Přítomnosti. Statečný v době Mnichova i po něm, za války v ústraní, odolal nabídkám ke kolaboraci.

Karel Pergler (1882-1954). Významný činitel zahraničního odboje v USA, signatář Pittsburské dohody, spoluorganizátor krajanských sbírek na podporu Masaryka. Sbírky byly základním zdrojem financování činnosti, bez krajanských peněz by ani nejčelnější představitelé odboje - Masaryk, Beneš, Štefánik, nic nezmohli. Po válce byl Pergler krátce velvyslancem v Japonsku, pro rozpory s Hradem odvolán a vyřazen z politiky.

Vác(s)lav Vondrák (1880-1962). Významný volyňský Čech, spoluorganizátor České družiny, předchůdkyně legií. Již za války pro spory s Masarykem zbaven vlivu v odboji.

Vojáci - "hoši ze Sibiře" i ti ostatní

Díky svému dědovi - legionáři mám osobní vztah k ruským legiím, oceňuji i legie francouzské či italské. Důstojnický sbor 1. republiky byl zpočátku budován spíše z kádrů rakousko-uherských, případně příslušníků západních legií, ruští legionáři se vraceli postupně, ale řada se jich zejména ve 30. letech do armádního velení prosadila. Připomínám tři zajímavé postavy.

Generál Radola Gajda (1892-1948). Hrdina ruských legií, "Pán Sibiře", s generálem Vojcechovským zřejmě nejschopnější velící důstojník legií. Oslnivá vojenská kariéra v první polovině 20. let vyvrcholila postupem do funkce zastupujícího náčelníka generálního štábu, hned nato byl Gajda politickým komplotem z funkcí odstraněn a s jeho kariérou byl konec. Ke škodě republiky, důstojníci jako Gajda nám chyběli v době Mnichova. Za války podporoval odboj, po válce účelově uvězněn, po dvouleté vazbě odsouzen, vzhledem k započtení vazby propuštěn, brzy po propuštění však na následky předchozího krutého zacházení zemřel.

Generál Sergej Vojcechovský (1883-1951). Další vynikající legionářský důstojník, ruského původu, údajně nejlepší stratég naší pozdější generality. Za 1. republiky trvale stoupal ve vojenských funkcích a hodnostech, jeho kariéra vrcholila koncem 30. let, v době mnichovské krize jeden z mála rozhodných odpůrců kapitulace. V květnu 1945 - jako "bílý emigrant" - odvlečen sovětským komandem do gulagu, kde v roce 1951 zahynul. 

Plukovník Josef Jiří Švec (1883-1918). Starodružiník, hrdina od Zborova, zachránce jednoty ruských legií. V době vzpoury podněcované komunistickým provokatérem Vodičkou, kdy hrozil rozpad legií, spáchal demonstrativní sebevraždu. Pod vlivem této události a působivého dopisu na rozloučenou se legionáři opět sjednotili v odporu proti bolševikům a vybojovali si cestu domů. Plukovník Švec byl morálním vzorem pro mého dědu.

A jak to mám já s 28. říjnem?

Mudrování nad údajně přerušenou kontinuitou a oslavou neexistujícího státu přenechávám mudrlantům, které to rýpání baví.

Pro mne jsou československá a česká státnost spojité nádoby.

28. říjen ctili a slavili mí rodiče a prarodiče, ba i ten pejsek s kočičkou, slavím jej i já ...