vyvraždil celou jeho rodinu, zapálil dům a na spáleništi zapěl komickou píseň.
Za mou náklonností k Völklu je, jak už to v životě bývá, náhoda.
Když jsem na prahu puberty odložil černé dětské Elanky, skvělé metalky, které rodiče sehnali nevím kde, přežil jsem další sezónu na běžných výrobcích dostupných v prodejnách Sport. Nejprve to byly modré Novemky, kterým se v půlce sezóny rozlepila špička, pak žluté Artisky, díky výraznému černému pásu z šestiúhelníků připomínající reklamu na med, které se na rozdíl od Novemek rozlepily všude. Abych pouze nekritizoval - jezdit se na nich dalo celkem dobře, ale jen chvíli.
Nastal čas osudového rozhodnutí a následného činu.
Podnícen kamarádem, lyžařským spolubojovníkem, vyrazil jsem s ním do Prahy, již tehdy centra známého světa. Naše cesta vedla do Pragoimpa, kde měli mít kamarádovy vysněné Heady. V Pragoimpu, podzemní výkladní skříni socialismu na Václaváku, měli několik druhů zahraničních lyží, mezi nimi Heady za 3200,- Kčs. Kamarád si vybral svou délku a koupil. Já ne. V mé délce vyskytovaly se dva páry, jeden do vrtule a jeden s vadnou hranou. Co v Rakousku nechtěli, do ČSSR vyvezli. Odolav jednak vlastnímu strachu, že pojedu z Prahy s prázdnou, jednak přísnému pohledu prodavačky z čeledě tuzexovitých, která nechápala, že někdo do Pragoimpa vstoupí a nic nekoupí, prchl jsem a jal se zkoumat okolí Václaváku.
Šťastným řízením osudu zamířily mé kroky do Domu sportu na Národní. Lyží více než v Pragoimpu a znalý prodavač, který jako by se vynořil z úslužné 1. republiky. Když jsme zkonzultovali délku, hmátl neomylně do řady lyží za sebou a na pultu se objevily ONY - VÖLKL SUPER RENNTIGER, krásně sametově černé, s výrazným kanárkově žlutým vzorem, tak odlišným od jedovatě zelených odstínů tehdy celkem hojných Tigrů a Renntigrů. Byla to láska na první pohled. Krásný design, hrany jako když střelí, povrch bez poskvrnky. Stály o 600 Kčs více než Heady, ale bylo rozhodnuto.
Co radosti jsem s nimi užil a samozřejmě i parády nadělal. Jezdil jsem je řadu sezón a pak odpočívaly na čestném místě v garáži. Nakonec jsem je věnoval kamarádovi do sportovní síně tradic.
Podobnou anabázi jsem zažil s přezkáči. Když dosloužily první kožené přezkové botasky, definitivně vyzravše do měkka po vzoru dnešního snouborďáckého obutí, nastala u mne doba laminátová.
Nutno přiznat, že v botách byl obecně větší výběr než v lyžích, asi proto, že boty spadaly pod jiný státní podnik než lyže. K mání byly Alpiny, Dachsteiny, Raichle, a také červené "komíny", šestipřezkové Kastingery, za 3500,- Kčs. Ty měli dokonce v Plzni, ve Sportovní obuvi ve Zbrojnické. Naběhl jsem, zkoušel jsem, ale ouha: když jsem se já, v mimosportovním civilu uživatel bot velikosti 42, nemohl vejít ani do desítek, pochopil jsem, že Kastingery mít nebudu.
A tu na mě z vitríny vykoukly Dynafity, ty krásné, černožluté, s "vorlíčkem" na zádi. Uchopil jsem devítky a vklouzl do nich jako nic. Pět přezek, pevné jako hrom, uvnitř pohodlí. A byly moje. Ještě jsem ušetřil, stály 2990,- Kčs.
Díky Dynafitům jsem se na gymnaziálním lyžařském kurzu stal hned po příjezdu autoritou - když jsem je při vybalování vyňal z batohu, vše ztichlo a pak jeden spolužák pronesl nábožně: "Ty vole, to je makáč."
Socialistické lyžování mělo kromě mnoha nevýhod, jako byly přecpané vlaky "sněhuláky", několikahodinové fronty na vlecích a nulová péče o svahy, také jednu nespornou výhodu: stovky kilometrů spolykaných boulí vybavily člověka neskutečnou stabilitou a předvídavostí. S trochou škodolibosti jsem po letech, jako člen partiček vyrážejících do Francie či Itálie, testoval, kdo lyžuje od mala a kdo začal až s pádem železné opony a s nástupem "kárvinku". Rychlokvašení kluci, domněle vyježdění na přítulném manšestru, padali jako švestky, když vlezli do boulí nebo se na okrajích manšestru potkali s 10 cm návěje.
Každopádně - na horách bylo, jest a bohdá vždycky bude dobře, ať na lyžích, na saních či na prkně. Tak sportu zdar a SKOLTE!