Jak jsem potkal brouky (Díl IV. - Bezděz)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality.

"Zas v okně zadumán/Zas toužíš v dáli?/Kde tesaříci alpští toulají se, kde?"

Takhle by to možná stálo v čítankách, kdyby Svatopluk Čech byl zároveň entomologem. Bezděz je jedním z posledních míst v ČR, kde se Rosalia alpina, dnes již velmi vzácný a podle mínění mnohých náš nejkrásnější brouk, vyskytuje.

Nádherná blankytná barva a ladné tvary řadí tesaříka alpského skutečně k našim největším krasavcům:

Šperk nebo živáček?

Copak tam vidíš?

Tykadla delší než dlouhá:

Pardon - snad jsem tak moc neřekl ...

Beruška létá do nebíčka nebo do peklíčka. Kam však míří tesařík alpský - že by do Alp?

Ale dosti blankytu - oranžoví akrobati mají také něco do sebe:

Já a moje druhé já:

Tohoto důstojného pána jsme potkali už na Týřově. A jedna z rodových větví sídlí i na Bezdězi:

Potichoučku, pomaloučku ... Tenhle brouček vypadá usedle, ale je veleplachý a jen vzácně ho zastihneme v klidu:

Lehkou chůzí ...

Žlutý prášek - na rozdíl od bílého - je prý neškodný, ba prospěšný:

Pochodující kousek kůry? Vypadá to tak:

Bez ploštic se to neobejde ani na Bezdězu:

Tahle chlupatá potvůrka svým příživnickým způsobem života sympatie nebudí:

Zato přástevník se za sebe stydět nemusí:

No co co co?

V příštím díle se vrátíme na Brdy - Třemešný vrch, to je to místo! (V. díl)